Mladoboleslavák Josef Kořínek letos upoutal motoristické příznivce představením zajímavé novinky. Zřejmě jako vůbec první pilot odstartoval do ostrého závodu se Škodou Citigo. Stalo se tak na čtvrtém podniku domácího autokrosového šampionátu v Dolním Bousově a hned se v početné konkurenci Divize6 dostal až do finále. Nadcházející víkend v Poříčí nad Sázavou vše ještě vylepšil prvním pódiem novinky, postavené v sukoradských dílnách Blue Engineering. S bývalým dlouholetým minikáristou a jezdcem hobbycrossu jsem si proto v čejetické hospůdce U Kepkeho měl o čem povídat.

Pepo, kdy jsi propadl kouzlu motoristického sportu?

„Motoristický sport jsem měl v rodině. Táta byl v sedmdesátých letech minulého století mechanikem legendárního Johna Hauglanda. Děda Kořínek v té době dělal startmaršála Rallye Škoda. Já se k volantu poprvé dostal už v pěti letech. Máma mě přihlásila do minikárového kroužku pod záštitou Automotoklubu Škoda. Za devět úspěšných sezón jsem získal první jezdecké zkušenosti. Procestovali jsme závody po celé České republice, poznal jsem, jak se pořádají, zažil jsem soupeřivost i stres v očekávání výsledku. Dostavily se i úspěchy. V roce 2003 jsem se jako čtrnáctiletý stal dvakrát vicemistrem republiky, vyhrál jsem Mladoboleslavský pohár a v Litoměřicích na mezinárodní Šestidenní vybojoval bronz. Mrzí mě jen, že se mých úspěchů nedožil děda… Právě v minikárách jsme se také seznámili s panem Pajrem, našim současným generálním sponzorem. Má firmu na lisování plastů a od devětadevadesátého nám dodával kapotáže na minikáry. Ty sklízely velké úspěchy a vyžadovali je zájemci z celé republiky.“

Minikára však neměla motor. Můžeš vzpomenout na tvůj debut za volantem skutečného automobilu?

„Začátkem tisíciletí byl na Mladoboleslavsku ohromně populární hobbycross. Několikrát jsme navštívili závody na Týnci a Hejtmánce a usoudili, že naše další závodnické kroky by mohly pokračovat v tomto odvětví. Vhodným načiním se nám zdála být Škoda Felicia s obsahem 1300ccm. Vyrámovali jsme jednu sériovou, dali do ní závodní volant a sedačku a v roce 2003 na Hejtmánce debutovali. O auto jsme se dělili s mým starším bratrem Lubošem jako Brothers Team. Byl to opravdový křest ohněm. Já nebyl na sériových zimních pneumatikách schopen pořádně objet jedno kolo a třikrát jsem skončil v hodinách. Ze silničního provozu již vyježděnější brácha pro změnu poslal felicii třikrát přes boudu. Byl značně otřesen a nad jeho další kariérou se stáhla černá mračna. Svezl se ještě v Týnci a odjel studovat do Německa. Tím zůstalo auto pouze pro mě.“

Jak na léta v hobbycrossu vzpomínáš?

„Moc rád, především na kamarádské vztahy a skvělou partu. Nás k hobbycrossu vlastně přivedl soused ze Sahary Jirka Bret, který dnes patří k hvězdám divize TouringAutocross. Konzultovali jsme s ním první úpravy auta. Dodnes tvoříme u nás na Sahaře (předměstí Mladé Boleslavi, pozn. autora) velmi populární Sahara Racing Team. V roce 2004 jsme feldu vylepšili a poprvé jeli podnik amatérského mistrovství republiky na dolnobousovské trati Rachvala. V solidní konkurenci jsme dojeli sedmí. Startoval například také zkušený matador Vráťa Cinkl, dnes jezdící vrchy v seriálu EDDA Cup. Další rok už jsme jeli tento seriál kompletní. Poprvé jsme poznali legendární tratě, například Novou Paku, Poříčí nad Sázavou či Dobřany v Orlických horách, v rámci rallycrossového zpestření v Sosnové jsem poprvé pilotoval felicii na asfaltu. V roce 2006 jsme dali poprvé motor na brzdu k panu Rajtrovi z Čisté, pořídili jsme opravdové autokrosové tlumiče a vylepšili týmové zázemí. Zároveň jsme také začali opět spolupracovat s panem Pajrem. Pro sezónu 2007 na Mladoboleslavsku vyhlásili hned tři poháry – Auto Kelly Cup, Speed Cup a Super Cup. Vyhrál jsem všechny tři a sbíral jedno pódiové umístění za druhým. V tu chvíli jsme usoudili, že nastal čas poslat feldu mladším a posunut se dál. Koupil jí od nás jakýsi mladý klučina z Příbrami. S lítostí konstatuji, že jí hned v prvním závodě omotal kolem stromu a pak už jsem o ní neslyšel.“

Volba padla na fabii. Proč?

„Při pokukování po nové technice se nám zdála nejvhodnější. Pořídili jsme konkrétně tu s označením SAC 2000. Její přestavba trvala celý rok 2008. Poprvé jsme začali spolupracovat s motorářem panem Michlem, legendou okruhových závodů. O převodovku se začal starat pan Sixta, dlouholetý partner serveru ewrc a sponzor všech tří knih Daniela Porazila – Rallye psaná srdcem, Když Křeček prášil a Rally má jméno Bohemia. S pány Michlem a Sixtou spolupracujeme dosud. V sezóně 2009 jsme v rámci testu odjeli sosnovský podnik Car Winter Cupu. Zažil jsem tak i závod, kde se jelo na čas a ne hromadně. To už jsme sezónu zařizovali kompletně s firmou Pajr z Vlkavy. Na této úrovni totiž nešlo fungovat stylem rodinného týmu a vše táhnout jen z rodinného rozpočtu. Pořídili jsme například doprovodné vozidlo a zlepšili jsme stání v depu.“

Jak se ti s fabií dařilo?

„Začali jsme v roce 2010 Kosice Cupem. Auto bylo rychlé a konkurenceschopné, ale trápily ho dětské nemoci. Laborovali jsme s převodovkou i poloosami. Dvoulitrový motor, dvacetiventil s jednoklapkovým sáním výkonem stačil na hobbycross. Přes zimu jsme navíc auto osadili znovu dvoulitrovým dvacetiventilovým motorem, ovšem čtyřklapkovým sáním. Takto vyzbrojen jsem se přihlásil do mé premiérové sezóny MMČR. Zde bohužel nebyla vypsaná dvoukolková třída pro takto silná auta a mezi čtyřkolkami jsme se spíše trápili. Například i souboj B-finále v Humpolci s maďarským pilotem Lájosem Gyula alias Luigim jsme považovali za úspěch a díky přenosu České televize zviditelnění auta na televizních obrazovkách. Po nevydařených vystoupeních v Pace a Sedlčanech jsme pochopili, že další republikové účinkování s touto technikou není smysluplné. Začali jsme se zajímat, kde bychom se mohli prezentovat i za hranicemi naší vlasti a objevili v Německu šampionát ILP (Internationaler Lausitz Pokal). Koncem roku jsme startovali v Matschenberg Offroad Arena, kde díky sloučení s německým autokrosovým šampionátem panovala úžasná atmosféra. Závody navíc nebyly daleko z našeho domova a tak jsme se rozhodli v roce 2012 absolvovat celý seriál. Poznali jsme tak tratě jako Dauban či Ortrand, celkově odjeli šest závodů. Když auto fungovalo, výsledky byly. Bohužel se však ukázal kámen úrazu ve zlobivé převodovce, která musela jít třikrát na repasi a opravu. Došlo nám, že autokros na této úrovni nelze dělat amatérsky a domluvili jsme se na spolupráci s firmou Blue Engineering ze Sukorad u Mladé Boleslavi.“

Domluva s Blue Engineering byla vlastně začátkem stavby revolučního vozu. Proč zrovna Škoda Citigo? A jak se rodila?

„Je to vize do budoucna. Po týmové poradě jsme usoudili, že na stavbu čtyřkolky nemáme kapacity zázemím ani finančně. Volba padla na kategorii Super 1600. Přímo z výrobní linky bratislavského závodu automobilky Škoda jsme loni v říjnu pořídili úplně novou káru. Karosérie už takhle vážila necelých dvěstě kilogramů. Podzim se nesl ve znamení jejího odlehčování. Po její základní úpravě a odstranění sériových bezpečnostních prvků jsme jí přesunuli do dílen Blue Engineering do Sukorad. Zde se naplno rozběhly práce na úpravě karosérie pro osazení rallycrossového podvozku, například vyvaření oblouků pro tlumiče a nápravy, příprava pro rám. Ten dělala firma VND – Václav Najman Domousnice. Po návratu na dílnu ještě proběhlo dokončení svářecích a řezacích prací, dodělávky pro umístění konzole řazení a držáků pro upevnění agregátu. Po ukončení hrubých prací bylo auto převezeno do lakovny. V té době také byly paralelně vyvíjeny a vyráběny vnější laminátové prvky karoserie v lisovně plastu Pajr. Vycházely z projektu Škoda Citigo Rally, ale musely být ještě upraveny pro autokrosové závodění. Použit byl speciální, nový, převratný materiál PE (polyetylen).  Je to speciální plast, velice lehký a přitom odolný. Po doručení plastů dodaly autu tvář závodního speciálu aerodynamické prvky a potřebný design firma Benet Automotive – konkrétně zadní spojler a kapotu.  Majitel této firmy pan Zajíček je velkým kamarádem pana Pajra. Vzhledem k časovému skluzu jsme povolali na pomoc pana Fandu Salamachu. Natahování brzdového a palivového systému šéfoval mechanik David Šulc z Blue Engineering. Z auta se pomalu začal rodit autokrosový speciál. Hasicí systém jsme dali takový, aby splňoval nároky pro případnou účast v rallycrossovém Mistrovství Evropy. Motor 1600ccm s dvacetiventilovou hlavou a čtyřklapkovým sáním brzdil pan Michl. Převodovku tvoří Hewland bez spojkového řazení tvaru H. Nápravy jsou dílem Břetislava Engeho. Podvozek je vybaven tlumiči Rieger, špičkou autokrosové a rallycrossové scény. Speciální je také chladič přímo pro citigo a poloosy z dílen Vaška Fejfara. Přístrojovou desku z fabie S2000 nám dodal pan Pujman. Auto je osazeno sedmnáctilitrovou nádrží, homologovanou pro vozy S2000. Umístěna je velice vtipně a trefně pod zadní částí podlahy. Auto je kompletně zaskleno a nerozbitné přední sklo vybaveno ofukem. Novinkou je rychlospojka volantu, osazeného tlačítkem pro ovládání stěračů, ostřiku a startcontrol. K jezdcovu pohodlí přispívá sedačka Sabelt z firmy ASK od vždy vstřícné Evy Ortcykrové. Posezení až vzadu za sloupkem bych přirovnal k posezení ve speciálu DTM. Bezpečí pilota pak zajišťuje hasicí systém a ochranná síť motorového prostoru i kokpitu. Pásy a kompletní oblečení jsou od firmy Sparco. Pozdržení některých specifických dílů pro citigo nám však neumožnilo stihnout začátek sezóny 2013. Hotovo jsme měli až v pátek před dolnobousovským závodem.“

Právě v Dolním Bousově se uskutečnila premiéra Škoda Citigo. Jak jí hodnotíš?

„Auto jsme dodělali v pátek navečer před závodem v Dolním Bousově. Projel jsem se s ním kousek před dílnou a vyrazili jsme na trať MX – Rachvala, abychom stihli do devíti technické přejímky. Do jejich konce chybělo v době našeho příjezdu pět minut a my byli odmítnuti. Odbyli jsme si je tedy až ráno a vrhli se do ostrého testu. Potěšil nás osmý čas v měřeném tréninku dvacetičlenného pole Divize6. Ve druhém nebylo zlepšení možné kvůli nesmyslnému kropení. První rozjížďka se nám opakovala hned pětkrát, protože vždy šel někdo přes boudu. Díky tomu jsme měli dost kilometrů pro sbírání dat a zkoušení odolnosti techniky. Jak bývá u nových aut pravidlem, projevil se problém a po pátém startu nevydržela příruba poloosy u vnitřního kloubu. Do nedělní druhé rundy jsme tak startovali ze zadních řad. Přes B-finále jsme se však přece jen dostali do áčka. Zde jsem se, znovu na nesmyslně nakropené trati, dostal po startu do kontaktu s Tomášem Handíkem. Hodiny a zhasnutý motor znamenaly konec nadějí na lepší než sedmé místo. Odjížděli jsme lehce zklamaní výsledkem, ale plní elánu připravit vůz na nadcházející podnik v Poříčí.“

V Poříčí nad Sázavou se závodilo hned následující víkend. Předpokládám tedy, že času moc nebylo?

„Určitě ne. Proběhla jen léčba prvních šrámů, které však k autokrosu patří. Tentokrát už jsme vyrazili v pátek včas a bez stresů. V sobotním měřáku jsem zahájil třetím časem a citigo premiérově startovalo do úvodní rozjížďky z první řady. Celou jízdu jsem se těsně držel za úřadujícím šampiónem Tomášem Handíkem. Sám Hanďas pak přišel k nám do depa, že tohle dlouho nezažil. Usínali jsme s nadějí na dobrý nedělní výsledek. Dlouhé ranní ladění a příprava vozu však vyústily v pozdní příjezd na start druhé rundy a postavení na nevýhodnou pozici v první lajně. To mělo za následek nevydařený start a propad až do třetí řady v závěrečné jízdě. Dojel jsem ji jako třetí, ovšem po sporné penalizaci za údajné předjíždění na žlutou vlajku následoval propad o příčku níže. Do finále jsem šel ze třetí řady s cílem bojovat o první pódium pro citigo. Start vyšel podle předpokladů. Za suverénním Hanďasem odjel po famózním startu i Zdeněk Antony. Já bojoval ve skupině o bronz s Honzou Ratajským a Martinem Šindelkem. Díky sportovnímu štěstíčku a odpadnutí Antonyho jsme se nakonec premiérového pódia dočkali.“

Kdo tvoří tvůj současný tým?

„Základem a manažerem týmu je táta. Následuje bratr Luboš. Je velice zdatným mechanikem a na závodech mým tiskovým mluvčím. V letech 1989 – 1993 jsme díky pracovní příležitosti rodičů bydleli v německém městě Dorsten a tak výborně vládne němčinou. Jeho pravidelnou účast na závodech ovšem narušuje jeho láska k fotbalu a cestování. Co chvíli se toulá někde po světě. Byl i na Novém Zélandu a nyní je již po několikáté ve Spojených státech. Catering pro celý tým a psychickou pohodu zajišťuje mamka. Je takovým mým štěstím a talismanem, vždy po příjezdu do depa mi zvedne náladu. V neposlední řadě pak všichni pomáhají finančně. Na žádném závodě nechybí ani náš pes – jorkšír Benžan. Toho však více než dění na trati zajímají okolní lesy:-). Už od začátku mé kariéry je mým generálním sponzorem Tomáš Pajr, který mi pomáhá plnit můj velký chlapecký sen. Závody i přes svoji časovou tíseň pravidelně navštěvuje a velmi je prožívá. Opomenout nemohu mechaniky. Jsou jimi Marek Rys a Dan Šulc. Jsou kdykoliv připraveni přidat ruku k dílu a trávíme spolu i spoustu volného času. Říkáme si Pepé Racing a pod tímto názvem se prezentujeme při objíždění autokempů po celé republice, které patří k našim velkým koníčkům. Občas pomůže i můj kamarád již od dětství Lukáš Nevosad, syn legendy boleslavského hokeje Milana Nevosada. Jezdil také minikáry, poté byl nadějným hokejovým gólmanem. Vzhledem k lenosti ale kariéru pověsil zbytečně brzy na hřebík. Z Blue Engineering pak přibyli mechanici Zdeněk Kouba, David Šulc, Jirka Gottwald a Jirka Jelínek se synem Michalem.“

A co tvé další koníčky?

„Od mládí jsem byl vždy veden snad ke všem sportům. Hrával jsem závodně fotbal – na Sahaře jako brankář, v Luštěnicích coby útočník. Časový pres okolo závodění však moji pravidelnou účast na trénincích a zápasech zhatil. Fotbal či futsal si tak zahraji už jen pro radost. Rád mám i tenis a ping pong. V zimě se pak permanentně věnuji sjezdovému i klasickému lyžování. Uplynulou zimu jsem celou strávil ve Špindlerově Mlýně, kde jsem dělal instruktora lyžování. Rád se také podívám na nejrůznější závody v televizi či na ně vycestuji osobně. Navštívil jsem DTM v Brně, trucky, Octavia Cup i několik rallye.“

Rallye tě neláká?

„Což o to, ale myslím, že bych v něm byl rychlý tak do třetí zatáčky, než bych auto omotal kolem stromu. Nevím také, zdali bych uměl poslouchat spolujezdcův diktát. Jsem zvyklý sedět v autě sám a na kontakt se soupeři. Rallye tedy asi budu sledovat jako fanoušek. Dost mě však láká rallycross. Vedle několika návštěv evropského šampionátu v Sosnové jsem nedávno zavítal na Evropu do Belgie. Neskutečný zážitek!“

Máš nějaké jezdecké vzory?

„Odjakživa jsem si hrál s autíčky červené barvy a od minikár jsem jezdil v kompletně červené kombinéze. Mým vzorem tedy je Michael Schumacher. Zaujal mě přístupem k závodům, chováním na trati, uměním triumfálně vítězit i vystupováním v médiích. Však i helmu pro letošní sezónu jsem si dělal podle designu té jeho s hvězdami:-).“

A co tvé plány do zbývajících letošních závodů a další budoucnosti?

Již za dveřmi je předposlední podnik domácího autokrosového šampionátu v Sedlčanské kotlině. Chtěli bychom navázat minimálně na výsledek z Poříčí, zároveň to ale bereme jako další testovací víkend a zdokonalení našeho speciálu. Trať už známe z předešlých ročníku MČR, takže by nás neměla ničím překvapit. Víme však, že ani konkurence před tímto podnikem nespí a přijede zase nazbrojena v plné síle. Proto všechny fanoušky a fanynky zveme do Sedlčanské kotliny podpořit jak náš tým, tak i autokros jako takový:-). Na viděnou v Sedlčanech.“

Vlastimil Resl