Chcete-li si pořádně užít závody, obvoláte pár kamarádů, naložíte nějakou tu kořalku, přihodíte spacák a jedete. Čeká Vás úžasný víkend. Kruh přátelství, společných zážitků a emočního vypětí, které vytvoří ti šílenci závodiště, prakticky nikdy neselže. Domů jedete fyzicky unaven a přes emoční výdej psychicky odpočat.

Když se vám na těch závodech usadí v hlavě touha, myšlenka, chtění to zkusit za volantem a okolnosti dovolí, zařídíte dílnu, dáte do kupy tým kamarádů, postavíte závoďák a jedete si užít závody. Kamarády neobvoláváte, termín odjezdu znají z dílny, naložíte nějakou tu kořalku, závoďáka, gumy, nářadí, náhradní díly, stany, lednici, helmu, kombinézu, boty, spodní prádlo, pojištění, přihodíte spacák a jedete. Čeká vás nabitý víkend. Kruh přátelství, společné zážitky a emoční vypětí vytváříte coby jeden ze šílenců závodiště. Domů jedete fyzicky unaven, psychicky jakbysmet. Emoce mají stejnou barvu, jako vaše počínání v závodu.

Někdy okolnosti nedovolí závodit. Přesto si chcete užít závody a vrátit se na sedadlo diváka. Na druhé straně telefonu nikdo nemá čas, takže kořalku nenaložíte (nejste přece pijan, abyste pil jako samotář) zajistíte si nějaký penzion a jedete. Čeká vás parádní víkend plný intimních chvilek se závodištěm. Domů jedete fyzicky odpočat (protože prostě nekalíte), psychicky to ujde, ale ta samota vás drsně duchem vracela do rychlé židle a emoce jsou ve vás zavařené jako v konzervě, neboť štěstí má větší cenu, je-li sdílené.

Když vám do vínku osud nadělí 10 deka duše klauna, přijatelnou výslovnost, špetičku důvtipu a silné plíce rozechvívající odolné hlasivky, můžete se s troškou náhody stát hlasatelem závodiště. Kamarád pořadatel vás obvolá, slíbí nějakou tu kořalku a ubytování a jedete. Čeká vás pestrobarevný víkend plný trémy, návalu informací na váš mozkový procesor, odhodlání vydat vše, co je ve vašich možnostech, dobrých nápadů střídaných trapnými propadáky, výpadků paměti pod návalem emocí, které přes veškerou snahu zachovat serióznost, prostě nakonec napálíte do éteru, aby se z vás v průběhu víkendu stala dokonale vysvlečená duše podobná děvce. Suma sumárum více než 20 hodin mluvení o všem, co se závody souvisí, vás pošle domů v podobě vymačkaného citrónu vydávajícího poslední zbytky nekyselých úsměvů. Vracíte se k rodné hroudě, víte o všem, co jste neudělali dobře nebo byste chtěli udělat jinak, ale už je pozdě. Snažil jste se podržet závodníky třeba i na ocasu pole, bavit diváky, předávat informace, ale i zkušenosti, zprostředkovávat vývoj situace, upozorňovat na výjimečnosti, podporovat atmosféru podniku, spolupracovat s pořadateli a vnímat jejich velkou práci. Přesto se sebou nejste zcela spokojen.  Nad vodou vás drží pár dobrých ohlasů od lidí, kterým se to líbilo. Hlasivky na maděru a zážitek ze závodu nejmenší ze všech vypsaných variant. Přesvědčení, že příště už to nevezmete, ještě podpoří internetový portál, kam se vyleje pár anonymních odborníků řka, že jste šašek, a co všechno neděláte nejlíp…
Přesto se telefon ozve zas, kamarád pořadatel slíbí nějakou tu kořalku a ubytování a vy jedete. Jedete tam být. Chcete pomoci a chcete toho blázince být malinkatou součástí. A když někdo stojí o váš komentář, nemůžete odmítnout. Zradil byste sám sebe!

Štikovská rokle, věřte nebo ne, to Jericho všech mnou doposud navštívených závodišť, mi přihrála kotel všech závodních pocitů, ze kterých se vyzpovídávám.  Kolikrát jsem už měl do rokle sbaleno a přece to nikdy nevyšlo. Až letos. Jedu sám. Intimčo. Po cestě přemítám, jaké to asi bude.  Vzpomínám, jak jsme před lety už měli naložený závoďák a nakonec nemohli do rokle odjet. A dnes jedu. Jako bych ten podval s naším Freestylem táhl dnes…

Jsem na místě. Vystupuji tažen podvědomým magnetem přímo k trati. Srdce se mi zastavuje. Nádhera, jakou žádné písmo nepopíše. Dlouholetá tradice je tu „cejtit“ z každého detailu. Stojím omámen nad údolím s cihlově červenou tratí (jsem přece Cihlář), po které se prohnala každá z legend evropského a českého autokrosu. Úcta, pokora. Mumraj závodiště mne vytahuje z rozjímání, tahám telefon a volám kolegu pro nadcházející víkend. Je tu. Usměvavý, trochu nesmělý Ivan Tůma se mne hned ujímá a stává se mým průvodcem. A z průvodcovství se po pár hodinách počíná klubat něco více. Nový kamarád? A i na trochu kořalky dojde. A dobrý kořalky. Servíroval Martin Hrubý. A ostatním hostitelům se omlouváme, nemohli jsme přijmout. Autokrosové depo je nesmírně pohostinné. Ale to bychom nepřežili…
Celou noc se převaluji z boku na bok, jeden sen střídá druhý. Všehochuť zmatených situací až po chiméru, že mne opustil hlas. Konečně ráno. Rokle mne vítá náručí otevřenou. Ivan je už na věži. Ještě zdolat žebřík a jsem tam také. Poslední přípravy. Ivan do toho jde opravdu svědomitě. Je to wikipedie autokrosu a Štikovské rokle obzvlášť. Zatím netušíme, jak náš spolukomentář pojmeme. Ono se to úplně oscénářovat totiž nedá. Budou to dva dny našťouchané silným programem. Zkusíme tedy vsadit na přirozenost, domluvíme si pár slov pro uvítání a jedem…
Je to jako první rande. A k tomu rovnou do éteru závodiště. „Warm-upy“ nabízí možnost rozmluvit se a poslechnout, jak který z nás to dělá. Bude to asi kontrast, ale mohlo by to dohromady ladit. První měřáky už nic neřešíme. Ivan je srdcař a jeho oči jsou stejně jako mé nalepeny na monitoru s časy. A tak jedeme první úvahy o vývoji umístění závodníků v neskutečně širokém startovním poli. Ivan samozřejmě dodává souvislosti. Připomíná, že Rokle není jednoduchá trať a ti, co zde startují poprvé, nepatří logicky k nejrychlejším. Až na pár výjimek, které Ivan okamžitě vypíchne a upozorní na ně diváky. Od zvukaře Míry dostáváme palce nahoru se slovy: „hoši dobrý, slušný tempo, jen ať vám to vydrží“. Jako zvukař ví, že interpret potřebuje povzbuzení, když si není jist. Děkujeme.

Smršť prvních rozjížděk předpoví bohatou neděli a večerní loučení s cihlovou tratí vnímáme s pocitem lehké únavy, leč se závdavkem slibného rozptýlení ranních rozpaků. Vybavuji si Ivanova slova na rozloučenou: „zítra to bude dlouhé a náročné, musíme trochu zvolnit“

Nedělní ráno zdobené novou energií však nectí sobotních večerních předsevzetí. Od prvních slabik je jasné, že Ivan sází. A sází jeden obrat za druhým a já se nestíhám bavit a smát se a sekundovat mu. Dnes pro změnu od zvukaře Jirky palec nahoru a potřebná slova podpory. Dnes podléhám naopak já, nechávám se strhnout a pak už držíme jeden druhého, vedeme diskuse, bereme do party divácký orchestr, tu a tam se pokoušíme i o humor a najednou jsou tu finálové jízdy. Šmarjápano to to uteklo. Snad jen naše hlasivky už nejsou, co byly včera ráno, ale…

Závěrem.

Dlouhá sekvence vzpomínek na víkendový film jest na plátno mých mozkových plen promítána coby thriller o mnoha dějstvích a přece se nezmohu rozpomenout na více, než pár scén hraných všemi hrdiny závodiště, jímž patří můj první z díků. Závodníci a závodnice, byli jste neuvěřitelní! Neuvěřitelnou atmosféru několikatisícihlavého davu si budu pamatovat navěky. Druhý dík patří divákům! Čtyřikrát zamlžené oči harmoniemi české národní hymny dodávají thrilleru vyváženou míru patosu. Díky mažoretkám, Čtyřtetu, Václavu Fejfarovi, Péťovi Nikodémovi a nakonec i Jakubu Kubíčkovi, jehož vítězství bude ještě nějakou dobu podléhat vášnivým debatám na téma: „jízda na limitu a hlad po vítězství“.  Díky potřetí! Pořadatelé, klobouk dolů. Legenda žije! Díky vám počtvrté. Pátým díkem vzdávám hold tomu, který vytvořil z Rokle domov i pro mne. A to nikdo neví, jaký koktejl ryze osobních emocí musel ten chlápek v neděli překonat. Nikdo na jeho hlase nepoznal. Frajer! Ivane, bude mi ctí někdy někde příště.

Omluva.
Všem divákům, na které to bylo moc. Rozumím a respektuji. Dá-li Jsoucno, budeme na tom s kolegou pracovat. Omluva druhá: všem jezdcům, kterým jsem pod přívalem kvapíku občas komolil jména. Omluva třetí: pánovi, kterému jsme nevyhověli při závěrečném vyhlašování. On ví, my víme.

Má nová známosti, Štikovská roklino, stojím na konci řady mezi Tvými novými milenci…  Máca (nebo Mára, jak mi říká Ivan)