Davida Zubíčka jsem poznal v době, kdy jsem začal jezdit s Tomem Pospíšilíkem a jeho týmem po závodech doma i po Evropě. Byl tehdy ještě kluk, ale už tehdy bylo vidět, že ví, co chce. Vždycky makal naplno a sledovat ho při práci byla radost i pro mě, jako pekaře. O to víc mě dnes baví sledovat, kam se posunul – z autocrossu až do světového šampionátu v rally, do továrního týmu Toyota Gazoo Racing.
Dejve, jak se stane, že patnáctiletý kluk skončí jako mechanik v autocrossu?
Já jsem měl odjakživa jasno, že chci dělat něco kolem motorsportu. Táta se znal s Radimem, který tehdy dělal mechanika u Pospíšilíků, a díky tomu mě k nim vlastně dostal. A tím začala má éra v autocrossu.
V 15 letech na Mistrovství Evropy? Jaké to bylo?
Byla to pořádná škola. Koukal jsem všem pod ruce a snažil se co nejrychleji pochytit, jak to funguje, abych nebyl jen do počtu. Člověk brzy zjistí, že to není jen o autě, ale i o přípravě náhradních dílů a celkově o všem kolem. Hlavně se naučí být pečlivý. Autokros není příliš svázaný technickými pravidly, a právě proto bylo krásné sledovat různá řešení ostatních vozů a snažit se z nich aplikovat to nejlepší na ten náš. Vůz u Toma byl vždy na špičkové úrovni, takže celé učení mělo jasný směr a člověk se v takovém prostředí rychle posouval dál.
Byly to skvělé časy, na které moc rád vzpomínám. S Tomem a jeho týmem se pracovalo naprosto parádně — měli jsme výbornou partu lidí, a díky tomu šlo všechno tak nějak samo.
Ty jsi ale při tom studoval?
Ano, studoval jsem zároveň střední automobilku a poté i VUT v Brně. Tam jsme pracovali na projektu Formula Student, což byl naprosto skvělý program, kde mají studenti možnost navrhnout, postavit a následně i závodit s vlastní formulí.
Díky tomu jsme se dostali na řadu závodů, kde jsme měli příležitost diskutovat technická řešení přímo s lidmi z týmů Formule 1, což byla pro mladého studenta obrovská inspirace i motivace.
Takže jsem řešil formule, s Pospou cestoval po Evropě — a do toho se snažil alespoň trochu studovat. Bylo to náročné, ale zároveň úžasné období plné zkušeností.
U Toma moje působení skončilo ve chvíli, kdy jsem odjel na půl roku na Erasmus. Tím pro mě po mnoha letech skončila také éra autokrosu.
Na Erasmu ses věnoval čemu?
Aerodynamice a leteckému inženýrství, které pro mě byly až do té doby poměrně velkou neznámou. Ten půlrok jsem proto strávil převážně v knihovně, kde jsem doháněl všechno, co bylo potřeba. Byla to opravdu velká škola — intenzivní období.
A potom přišla česká rally?
Vlastně ano. V průběhu studia mě kontaktoval jeden z profesorů s dotazem, zda bych nezačal spolupracovat s Honzou Černým, který v té době hledal někoho na analýzu dat. Honza tehdy působil v týmu Romana Kresty, který pro něj připravoval Fabii S2000. Domluvil jsem se s oběma, zda bych mohl strávit nějaký čas v dílně, abych vůz lépe poznal, a po určité době jsme se nakonec s Romanem dohodli na dlouhodobější spolupráci.
Co bylo nejtěžší při přechodu z „garážového“ prostředí do profi světa?
Pro mě to byl vlastně takový splněný sen, takže když jsem se dostal k Romanovi Krestovi, přišlo mi to svým způsobem přirozené. Už v autocrossu člověk musel mít disciplínu a zodpovědnost, bez toho by to vůbec nešlo. U Romana to ale samozřejmě bylo ještě o úroveň výš. Chvíli trvalo pochopit, co přesně očekává a jak chce, aby věci fungovaly. Zároveň ale musím říct, že mi opravdu pomáhal. Snažil se mi předávat informace nejen teoreticky — ne jednou jsem seděl vedle něj v autě na místě spolujezdce, abych ty věci viděl a cítil přímo v praxi. Takže to byla opět velká škola.
Jak ses dostal do Toyota Gazoo Racing – to asi nebyl úplně běžný telefonát, že?
Víceméně ano. V Toyotě totiž pracuje Milan Poláček, který je dodnes můj šéf. Poznali jsme se už na vysoké škole — také tam studoval a stejně jako já dělal projekt Formula Student. Jednou jsem mu prostě zavolal, jestli náhodou nemají volné místo. A měli. Do tří měsíců jsem byl v Toyota Gazoo Racing. Byla to vlastně taková šťastná náhoda — a jsem opravdu vděčný, že to tehdy vyšlo.
Ale Toyota nesídlí v Česku…
To nesídlí. Oznámit stěhování do Finska nebylo úplně nejjednodušší. Kdyby to byla třeba Itálie nebo Španělsko, asi by to bylo jiné. 🙂 Navíc jsem tehdy slíbil, že tam budu jen rok… a nakonec je z toho už šest let. Do toho přišla svatba a dnes tam žijeme. Manželka z toho tehdy moc nadšená nebyla, ale nakonec za mnou dorazila taky — a jsem rád, že jsme to zvládli společně.
Byla nějaká chvíle, kdy sis říkal: „Na tohle fakt nemám“?
Hlavně na začátku. Ten skok do světa byl opravdu obrovský. I když je tým Romana Kresty jedním z nejlepších privátních týmů v Evropě, pořád to byl velký rozdíl. Najednou se ocitnete na závodech v roli člověka, který rozhoduje o tom, co se bude dít. Máte kolem sebe celý tým – datového inženýra, motorového inženýra, performance inženýra, mechaniky i člověka, který sleduje počasí.
Všechny ty informace musíte poskládat dohromady, vytáhnout z nich to nejdůležitější pro danou sekci a všechno připravit. To bylo na začátku úplně nejtěžší – zkoordinovat všechny kolem sebe, zorientovat se v množství podkladů a umět si v každém okamžiku určit, co je právě teď to nejpodstatnější. Jakmile to ale člověk dostane do ruky, začne to dávat smysl a celý proces se postupně zjednoduší.
Jaký byl zatím největší „průšvih“, co jsi musel řešit?
Pár jich bylo, ale myslím, že si ještě musíme chvíli počkat, než je budu moct říct 😊
U koho jsi za těch šest sezon dělal car inženýra?
Na závodech jsem strávil čtyři roky u Takamota Katsuty a poslední dvě sezony působím u Pajariho. Když jste na testu, každý den spolupracujete s jednou z posádek týmu — včetně Sébastiena Ogiera, Elfyna Evanse…
Chybí ti autocross? Sleduješ ho ještě?
Sleduju. Rád bych se někdy podíval i osobně, ale zatím to časově bohužel moc nevychází.
Co bys vzkázal klukům, kteří by chtěli jít podobnou cestou?
Aby se toho nebáli a využili každou příležitost, která je může posunout blíž k motorsportu. Začátky bývají malé, ale právě ty jsou nejdůležitější. Důležité je být zvědavý, pracovitý a ochotný učit se. Když člověk udělá první krok a jde do toho naplno, může se mu otevřít cesta, o které dřív ani neuvažoval.
David Jeřábek
www.autokrosar.cz
