Ladislav Hrabal
21. 3. 2022

František Cinkl: „Největší ikona motorsportu – Valentino Rossi!“

František Cinkl (*27. 8. 1954 v Mladé Boleslavi) působí jako mechanik a motorář v motoristickém sportu už déle než padesát let. „Vyučil jsem se ve Škodovce jako kovář a v mladoboleslavské automobilce jsem pracoval až do dvaadevadesátého. Pak jsem se začal naplno věnovat motorsportu. Roli v tom sehrály i zdravotní důvody. To je však vedlejší. Příprava závoďáků a práce na nich mimo závodů i během nich přinášejí pořád něco nového. Právě to mě baví. Co se týče motorů, tak třeba mnou připravená „třináctistovka“ vykázala na brzdě stosedmatřicet koní a 14,5 kilo krouťák. Takže to bylo docela dobré,“ usmívá se během příjemného posezení v řepovské restauraci Radnice muž, jenž se motorsportu věnuje již od roku 1970.

„Začínal jsem u Karla Duba ve svazarmovské dílně pod restaurací U Měšťáků. Později tam sídlil tým Bohemia Tuning a také dílna Martina Grabiece na výrobu rámů. Já tam začínal v roce 1966 jako mechanik mladoboleslavského autokrosaře Honzy Zámiše. Dotáhl mě tam brácha Stanislav, který později dělal v Česaně ve vývoji a později až do důchodu byl šéfem výroby prototypů. V dílně u Karla působil také Otto Jakubec, jeden z těch průserářů (zmiňovaný Otto Jakubec právě vchází do restaurace a zasahuje do debaty: „Já tam dělal od čtyřiašedesátého, kdy se tam dílna přestěhovala z Hejtmánky). Takže k závodění mě přitáhli brácha a Honza Zámiš, který mimochodem bydlel ve slavné ulici Boženy Němcové.“

Honza Zámiš

Čím je slavná?

„Není to nikterak dlouhá ulice. Svého času tam však bydlelo hodně významných lidí z motoristického sportu. Vedle Honzy Zámiše to byli Jaroslav Mansfeld, Miloš Vodseďálek, Honza Nepomucký, Jirka Motal, Honza Saidl, na rohu s ulicí Palackého pak Jirka Černohorský a naproti němu Petr Hrdlička. Prostě to byla slavná ulice (úsměv).“

Ty jsi i po ukončení působení u Karla Duba v motoristickém sportu vytrval.

„Následoval Bohumil Šrámek. Ten jezdil okruhy a v Havířově dojel ve třídě 1150 se „stovkou“ třetí.“ A pak Jarda Ginsl, kterému jsem dělal v letech 1973-1976 mechanika tři roky. V té době zrovna získal titul vrchařského šampióna ve třídě A2 1150. Jarda byl hodně ostrý. Nebál se jít proti proudu a změnit zavedené pořádky. Dovedl vystoupit, jeho projev měl vždy hlavu a patu a vše měl podložené fakty. Byl velmi respektovaný a jeho slovo mělo váhu. Zároveň však dovedl vyslechnout názor jiných a nebránil se naprosto otevřené debatě. Chodil jsem k němu do Čejetic na dílnu, která se nacházela vzadu v garáži. Potkali jsme se náhodou v zázemí továrního týmu AZNP Škoda, kam vozili mléko společně s Alešem Kuncířem, který se stal s „litrem“ kopcovým vicemistrem. Navíc jezdil okruhy spolu s Oldou a Jirkou Nývltovými. Aleš vozil mléko i do Kolína se „sedmsetšestkou“ cisternou Trambusem. Pak dělal šéfa autodopravy a pořídil si od Pavla Janeby, tehdy ještě pracujícího v Česaně, mistrovskou litrovou „stovku“. To bylo špičkové auto.“

Následně přišlo tvé rallyové účinkování.

„Poté jsem začal spolupracovat s Petrem Stránským z Tábora, k čemuž mě přivedl jeho spolujezdec Otto Jakubec. Stránský jezdil Trabanta, ale chtěl Škodovku. Požádal mě tedy, jestli bych mu pomohl. S ním jsem jezdil tři roky, dokud neukončil kariéru. V téže době jsem ještě pomáhal německému jezdci Wolfgangu Freytherovi při jeho startech na Rallye Škoda. Wolfgang měl v Berlíně zastoupení jako prodejce Škodovek.“

František Cinkl

Také další tvůj pilot jezdil soutěže.

„Franta Grůša jezdil s Volkswagenem Golf GTi. Dělal jsem mu motor. V třiadevadesátém sahal po rallyovém republikovém titulu ve třídě A/2000. Stačilo dokončit závěrečný příbramský podnik do šestého místa ve třídě. Jenže krátce předtím se nepohodl se spolujezdcem Petrem Čechem. Ten totiž zjistil, že jeho přítelkyně, spolujezdkyně Šárka Nečadová, je právě s Frantou těhotná. Snažil jsem se Frantu přesvědčit, ať sežene jiného spolujezdce. Jemu to však bylo jedno. Nikdy jsem tak nepůsobil v týmu u nikoho, kdo by získal titul. Byla z toho pouze druhá místa. Tím jsem hodlal s tím blázněním přestat, jenže začal jezdit synátor.“

Který závodí dosud.

„Vráťa začínal v roce 2000 hobbyautokrosem, kterému se věnoval osm let. Tým Jemníky tvořil se současným pilotem Divize6 Martinem Chytráčkem. Oba jezdili s Favoritem 1300, Vráťa se startovním číslem 34, Martin se „sedmnáctkou“ kategorii juniorů. Oba se ve svých třídách stali dvakrát vítězi Týneckého poháru. Ten zpočátku vedle týnecké trati tvořila ještě Hejtmánka. Obě trati již neexistují. Později se závodilo i na slavných republikových tratích, například v Nové Pace, Sedlčanech, Dolním Bousově či Sosnové. Na jednotlivých závodech startovalo i okolo stovky jezdců. Myslím, že co se týče organizace a úpravy tratí, nezadalo si to s republikou. Především za časů, kdy v Týnci šéfoval Lukáš Dufek. Když později tým Jemníky rozšířil ještě Zdeněk Ďurač s Felicií, bylo z toho v Dolním Bousově kompletně obsazené pódium našim týmem. Vzpomínám také na dva dvouhodinové závody na Hejtmánce, kde se v jednom autě střídali tři piloti. Poprvé z toho pro náš tým klaplo čtvrté místo. Podruhé Vráťu a Martina doplnil legendární soutěžák Vláďa Berger a bylo z toho vítězství. Do toho jsem čtyřikrát startoval i já s Felicií závody do vrchu na domácích Jemníkách. Naposledy v rámci EDDA Cupu roku 2019, kdy to skončilo neslavně karambolem. Tou dobou už v EDDA Cupu působil i Vráťa, který si postavil Octavii. Samozřejmě ho na závodech stále doprovázím. Už však spíše jen jako divák, schopný v případě potřeby sem tam pomoci.“

První boleslavský autokros

Podílel ses na stavbě několika aut.

„Při stavbě všech týmových aut jsem vždy kladl důraz na bezpečnost. Kvalitní ochranný rám je základem. Vždy si totiž vzpomenu na Vláďu Ondřejíka. Měl kvůli nižší váze novodurové trubky. A v září sedmdesátého roku to na závodě Štramberská Trúba dopadlo, jak to dopadlo… Rám i výfuky nám tedy dělá Vašek Hlušička přímo od nás z Jemník. Dříve pracoval v Motorsportu a spolupracoval také s Milošem Vodseďálkem, takže už to je zárukou kvality a spolehlivosti.“

Můžeš vzpomenout na tvůj největší motoristický zážitek?

„(Smích). Těch bylo hodně. Teď jen vytáhnout něco rozumného. Nesmí tam být žádný alkohol. Někdy toho piva bylo až dost (smích). Vzpomínám třeba, když jsme Freytherovi měnili obložení v Železném Brodě. Tehdy neexistovaly servisní zóny a opravovalo se různě na přejezdech mezi erzetami. Měli jsme na výměnu dvacet minut a s Ottou Jakubcem jsme to stihli. Sledoval nás přitom jeden pán. Ten tvrdil, že to, co mi zmákli za dvacet minut, on dělá celé dopoledne. Ale bylo toho hodně.“

Vráťa a Franta

Povídej.

„Třeba start v Mostě. Dostali jsme nabídku od Josky Matějky z technické, jestli bychom se nemohli zúčastnit pohárového závodu vozů Ford Fiesta. Nevěděli jsme o těchto autech vůbec nic a také soupeři nás brali jako vesničany (úsměv). Startovali za nás Martin Chytráček, Honza Matějka, syn Josky Matějky z technické a ctiměřický Libor Paul, později soutěžák a nyní pilot autokrosové divize SuperBuggy. Jejich zkušenosti se promítly. Včetně finty nechat jet toho rychlejšího třeba o kolo déle a nahnat tím cenné vteřinky. Nakonec se podařilo zvítězit před Tomášem Dvořákem. Ten nám přišel poděkovat a zároveň oznámit, že jsme byli diskvalifikováni pro nedodržení rychlosti při průjezdu depem. To byl samozřejmě nesmysl. Sami jsme si rychlost hlídali a naschvál jezdili vždy o dva kilometry pomaleji, abychom měli rezervu. Holt museli vyhrát dva Pražáci, s nimiž byl v týmu právě Tomáš Dvořák. Mimochodem Tomáše je obrovská škoda. Vynikající borec a obrovský talent, který odešel velmi brzy…“

Která motoristická disciplína ti učarovala nejvíce?

„Nejblíže mám nadále k autokrosu. Ať už to je, jak to je. Ale i ty kopce mají svoje. Jen kdyby se tak necestovalo z místa na místo. Pak samozřejmě mi chybí hodně krásných legendárních tratí. Třeba Vyskeř a Kokořín, to byla nádhera. V dnešní době však je jejich návrat spíše nereálný už proto, že se nachází v CHKO.“

Jak jsi na tom s oblíbenými jezdci?

„Jedním z největších oblíbenců je Sébastien Loeb. To je pro mě takový stěžejní jezdec. Když se účastnil Setkání mistrů v Sosnové, na nic jsem nečekal a jel se tam podívat. Famózní pilot a úžasně skromný člověk. Nezapomenu, jak v noci vezl jednu novinářku. Když skončil, museli jí z auta vynést. Nebyla schopna ani chodit (úsměv). Z Čechů mě nejvíce fascinuje a zajímá Jirka Červa. Nejlepší, nejvšestrannější jezdec. Rovněž špičkový odborník ohledně převodovek a motorů. A také hrozně málo doceňovaný, možná proto, že je zároveň nejskromnější. Jako člověka si ho nesmírně vážím. Už proto, jak se léta až do konce staral o vážně nemocnou manželku. Dokázal strašně moc a přitom zůstal naprosto skromný. Před ním nezbývá než smeknout. Také Milan Žid byl neskutečný člověk. Jeho synátor soupeřil na Týnci s Vráťou ve třídě do 1300 ccm. Vždy, když Vráťa zvítězil, Milan mě táhl na ferneta, abych mu přitom prozradil, co jsme zase vymysleli. To byl také pan člověk. Škoda ho, dědka. Opravdu velký talent měl Valda. Ten měl dar od Boha. S tím se musí člověk narodit. Mnozí to musí pracně vydřít, pár výjimek to má dané. Do podobné kategorie patří podle mě Kalle Rovanperä. Je neuvěřitelné, co ve svém mládí předvádí. Moc mu fandím.“

A co motoristický všeuměl Valentino Rossi?

„To vůbec. O tom mi ani nemluv. To je kapitola sama pro sebe. Největší a nejlepší brzdař, motoristický univerzál. Předváděl neuvěřitelně věci a navíc se vždy uměl bavit. Vždycky vymyslel i nějakou srandu i po dojetí závodu. Má neskutečné množství fanoušků. Nevětší ikona motorsportu. Fenomén. Úžasný talent. I dnes tam jsou zajímaví jezdci, ale lepší než on už asi nikdy nikdo nebude.“

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Další články

© 2022 Autokrosar.cz ISSN 1805-1413 | Vyrobilo studio
Zásady ochrany osobních údajů